Škola

V současnosti je po učitelích ze strany rodičů vyžadován individuální přístup respektování nejrůznějších specifických potřeb žáků apod. Pedagog ovšem není terapeut. Proto je na pedagogických fakultách stěžejní „didaktika – co a jak naučit“ nikoli psychologie či psychoterapie. Pokud má dítě výchovné problémy, je třeba, aby to rodina začala intenzivně řešit. Hledat někoho, kdo by s nimi jako s rodinou pracoval a pomohl jim se s problémem vypořádat. Není v moci pedagoga se 30 žáky ve třídě řešit stálé vyrušování, drzé či bohužel čím dál častěji i agresivní chování. Není výjimkou, že ve třídách je až polovina žáků s poruchou učení. A proto individuální přístup, je v praxi jen velmi těžko aplikovatelný. Přitom tyto problémy může zmírnit právě rodina pomocí dobrého rodinného klimatu, stravy, dobrých návyků a pod.

Naprosto souhlasím. Některé školy už mají tuto praxi zavedenou. Proč se mají děti, které se slušně chovají, chtějí se vzdělávat, bát chodit do školy proto, že jim někdo ubližuje. Často mi do poradny rodiče přivádí šikanované děti. Bohužel ty „co ubližují“ mi ještě nikdo nepřivedl. Možná je to právě proto, že i jejich rodiče jsou ti, co mají ostřejší lokty, a ty takové chování neřeší a nepřímo ho tím schvalují. Škola by měla být přátelské místo pro život, nikoli arénou v poměřování sil.

Výchova a vzdělání je největší investicí, která se nám úročí každým dalším dnem. Jak mě přijímají rodiče, co umím, jak mě vnímá mé okolí má přímý vliv na naše sebepojetí a tím na naši životní spokojenost. A proto zde nešetřeme časem ani silami, vyplatí se nám to.