Dítě a mobil.

Dítě a mobil. Jak pracovat ve výchově s tímto tématem?

Mám takovou pomůcku. Je to podobné jako sexuální výchova, nebo např. alkohol a jiné návykové látky. Je třeba děti připravit, naučit se s nimi žít, tak aby se je naučili ovládat a nebylo to naopak.

Kdy s dětmi o tom začít hovořit?

Od nejmenších začínáme vlastním příkladem. Tak jak reagujeme na svůj mobil, když děláme společnou aktivitu, když vaříme, povídáme si. Jak jsme otevření v tom, co sledujeme na internetu, s kým komunikujeme. Podobně se budou chovat jednou naše děti. Je dobré, aby děti viděli, jak se rodiče domlouvají na společných pravidlech. Co jim vadí a jak se domlouvají na společném konsenzu.

Kdy dítěti dát mobil? Až když ho nutně potřebuje. Jako naprosto nevhodné vnímám dát mobil prvňáčkovi. Malý školáček má mnoho nových povinností a mobil je velká odpovědnost, starost navíc. Dítě v tomto věku ještě nedokáže regulovat své chování s něčím tak návykovým jako je informační technologie tohoto typu. Těžko odolává jeho obsahu, těžko se bude sám limitovat v čase s ním stráveným. Dítě mladšího školního věku se potřebuje učit sociálním kontaktům, komunikaci z očí do očí.

Co když dítě argumentuje, že mu mobil koupí někdo jiný např. prarodiče, strýc? To je stejné jako s alkoholem nebo se zvířetem. Pokud rodič vnímá, že dítě na dárek není zralé, tak takovou věc nedovolí.

Jak rodič pozná, že dítě je na mobil zralé. Na základě předešlé zkušenosti s dítětem. Obvykle dítěti už někdy půjčil svůj telefon a má zkušenost, jak zvládá, když mobil má odložit, jak respektuje dohody ohledně obsahu, jak s ním fyzicky manipuluje. Dárkům jako např. mobil, tablet, notebook, ale stejně tak i domácí mazlíček musí předcházet

určité fáze. Nejprve s dítětem hovoříme, jak se věc/mazlíčka starat, pečovat, ještě před tím, než se dohodneme ji pořídit. Necháme dítě přemýšlet, zda to všechno zvládne a jak mu s tím případně budete pomáhat. Pak můžeme určité věci nacvičovat. To trvá dny, týdny.

Např. u mobilu. Můžeme říci: „Mobil je velká odpovědnost. Je třeba platit jeho provoz, údržbu, aktualizace, pravidelně dohlížet na tvou bezpečnost. Někteří lidé mívají problém mobil vypnout a jít si číst, hrát si s něčím jiným, soustředit se na školu, na práci na pomoc v domácnosti … Ty jsi malý a je třeba, abych ti s tím jako rodič pomáhal a ty abys

spolupracoval. Myslíš, že to zvládneš?“ Když bude souhlasit, dohodněte se, kdy si o tom podrobněji popovídáte a dohodnete pravidla. Nechte dítě těšit se na společný rozhovor, dejte mu možnost pro to něco udělat. Např. uklidit botník, vyluxovat, vynést koš, mít hotové úkoly do školy. Pak oceňte jeho snahu a odměňte ho společným rozhovorem. Povídejte si co všechno je třeba, jak budete muset v telefonu prohlížet jeho obsah, obrázky, které kam posílá, jak často a jak dlouho bude s telefonem trávit čas. Co s telefonem může a co ne. Můžete sepsat pravidla pomocí obrázků např.: Nebrat telefon do školy, dodržet určitou dobu s ním strávený, zákaz nevhodných videí, čas odkládání telefonu před spaním mimo místo kde spí apod. Sdělte dítěti vaše obavy. Např.: „Bojím se, že až ti připomenu pravidla, budeš se rozčilovat, urážet se.“ Dítě se musí snažit o spolupráci a tak i vaše obavy by mělo vnímat a hledat řešení. Nechte dítě přemýšlet, co bude, když nebude chtít dodržet pravidla. Když nebude vědět, můžete navrhnout řešení. „Napadá mě, že třeba po tom, co by ses vztekal, a nechtěl spolupracovat, že bys o něj na další den přišel. Co myslíš, zvládneš to?“ Pokud dítě hledá způsoby a spolupracuje na plánu, jste na dobré cestě. Pokud dítě odmítá si o tom povídat a hledat řešení, ukončete debatu. Dítě ještě není zralé na převzetí zodpovědnosti. Nevyčítejte mu to. Jen laskavě řekněte: „To nevadí. Asi jsi na to ještě malý. Až budeš mít pocit, že to zvládneš, můžeš za mnou přijít a budeme hledat způsob, abychom to společně zvládli.“

Jak pak limitovat děti u počítače, tabletu, mobilu? Důsledně a laskavě dodržujte předem domluvená pravidla.

Jak dlouho bude dítě na mobilu trávit čas. Tady je dobré využít např. přesýpací hodiny, nebo kuchyňskou minutku. Nastavit si domluvený čas a ten důsledně dodržovat.

Dalším důležitým pravidlem je, že dítě si mobil neodnáší večer do pokoje. Podobě jako vy. Před spaním je krajně nezdravé se dívat na displej obrazovky. Světlo obrazovky narušuje spánek a o nočním vypisování s kamarády nemluvě. Dítě pak nemůže spát, je ve škole unavené, podrážděné...

Dítě přirozeně bude mít tendenci smlouvat, od toho jste ale rodiče, ale jste mu poskytli pevnost - oporu. že vaše slovo je pevné a dítě se o něj může opřít. I když se mu to někdy nelíbí. Když ustoupíte, budete čelit neustálým dohadům. A to nechcete.

Nicméně s přibývajícím věkem můžeme pravidla revidovat. Stejně tak si domlouváme míru otevřenosti. Když dítěti dáme mobil, nebo PC musí vědět, že do něho budete mít přístup, že mu budete pomáhat ho spravovat a že musíte mít jako rodič jistý přehled, o tom, jaké navštěvuje stránky a jak na internetu komunikuje. A to je také důležité, aby jste dělali. Doporučuji si zřídit do vašeho mobilu rodičovskou aplikaci na sledování a zprávu telefonu vašeho dítěte. více na : https://cs.vpnmentor.com/blog/nejlepsi-aplikace-pro-rodicovskou-kontrolu-android-a-iphone/.

Bohužel se stále častěji setkávám s dětmi, které mají už v 8 letech FB a pak řeší šikanu prostřednictvím soc. sítí apod.

Ale i děti potřebují mít svá tajemství. Určitě. Je ovšem veliký rozdíl si něco říci mezi čtyřma očima a něco jiného to napsat na internet. Je tak sníženo riziko, že rozhovor či fotku někdo ve vzteku zveřejní. Obzvlášť s děvčaty je třeba probrat, že intimní rozhovory, o svých láskách a přátelstvích je třeba praktikovat z očí do očí. Tím mohou mít i před vámi svá tajemství.

Děti by měli být od malička svědky toho, že když s někým hovoříte do telefonu, tak všem přítomným sdělíte s kým jste hovořili a téma rozhovoru úměrně věku zúčastněných. Je to stejné, jako když někdo zazvoní u domu a my s ním promluvíme, vrátíme se do bytu a máme jinou náladu, jsem rozrušení, smutní, zamyšlení, apod… Je dobré přítomným zpřístupnit, co nás ovlivnilo. To je rozdíl v životě vedle sebe a žití spolu. Všechno co chcete, aby jednou dělalo vaše dítě, dělejte vy sami.

Dovolte svým dětem nést následky svých činů. Přirozené následky pomáhají budovat v mozku vašeho dítěte synapse a chápat příčiny a následky. Často se v rodinách setkávám s rodičovskými výbuchy emocí, tresty, ironizováním, zahanbováním dětí. A přitom by jenom stačilo si o věcech předem více povídat, domlouvat se pak být důslední.

Jak na to: Svěřovat věc dětem adekvátně jejich temperamentu. Pokud máte dítě s ADHD, a pošlete ho s mobilem do školy, můžete předvídat, že mobil někdy nechá, sedne si na něj, vypadne mu , nedokáže mu odolat, když mu pípne pod lavicí SMS… Je třeba s dítětem probrat jeho výhody i možné nebezpečí. A zároveň pravidla co se bude dít, když si věc rozbije, ztratí, zničí. Ty pravidla ale musíme důsledně dodržovat. Děti jsou děti. Není vhodné žádné drahé oblečení ani hračky ani techniku.

Pokud si rozbije mobil je to podobné jako u nás samotných. Když si něco rozbijeme, musíme si vydělat na jiný. Nikdo nám nic zadarmo nedá. Ani nám nepomůže, když by partner přišel a dal nám přednášku, jak jsme neopatrní, lajdáčtí apod.. jen by nás naštval. Dobrý přítel s námi posdílí lítost s tím, že jsme o něco přišli. Nepřemýšlí za nás, nekupuje nám nový.

1. Fáze je přijetí skutečnosti, emocí. Necháme dítě prožít jeho emoce. Pláč, slzy, vztek… to mi sami také prožíváme a někdy dokonce hledáme viníka zvenčí …. Necháme tím vším dítě projít. Můžeme říci: „To znám, taky jsem měla vztek, když jsem si rozbila mobil nebo auto…, byla jsem na něj tak zvyklá. Tak moc jsem byla naštvaná/smutná, úplně tě chápu. „ Nic nenavrhujeme, nic nenabízíme, jen s dítětem jsme.

2. Fáze nechat dítě hledat řešení. Když se dítě začne zajímat co bude bez té věci dělat… můžeme dát najevo, že se bude učit bez věci obejít. Pokud je to pro dítě ale důležité, můžete mu navrhnout, jestli by chtělo, abyste mu pomohli hledat cestu jak si našetřit na novou, nebo na jeho opravu. „No nevím, co budeš teď dělat, broučku, ty víš?.“ Tady je důležité, aby jste v 1.řadě vy sami přijali, že tu věc teď nějako dobu mít nebudete. Dítě musí cítit, že to nepotřebujete vy víc než on. Např .mobil. Musíte být připraveni, že když si ho rozbije, tak vaše komunikace se obejde bez něj. Pokud se s tím nemůžete smířit, můžete dítěti svěřit jednoduchý tlačítkový telefon, bez kreditu, na který se pouze dovoláte vy jemu, ale žádné hry, žádné fotky, žádná data“. Takový telefon, je dobré vždycky doma mít. Když dítě naléhá a chce telefon nový: „No jasně, to chápu, být bez telefonu je nepříjemné. Jak myslíš, že by sis mohl vydělat na nový?" Nechme dítě samo hledat, jak by mohlo více pomáhat doma. Kdy jinde by si mohlo přivydělat, jak by si mohlo půjčit a jak dlouho mu bude kráceno kapesné.

3. Oceňte dítě, že celou situaci zvládlo a našlo řešení a těšte se s dítětem, na celý proces šetření a hledání nové nového telefonu.

4. Hlavně žádné ponižující komentáře!!!!.“ Já jsem ti to říkala, ničeho si nevážíš, to se dalo čekat...“