"Už aby šly do školy a tam nám je srovnali."

Co se děje nyní v rodinách? Řeším nyní často agresivní projevy chování u dětí.

Čeho je takové chování odrazem? Obvykle je odrazem vzájemného vztahu rodičů. Tak jak se otec vztahuje k matce, tak se k ní vztahuje obvykle alespoň jedno z dětí. Podobně se tak chová dítě i k dalším dospělým ženám kolem sebe. V rodinách, kde vidíme velmi dominantního otce, kterého se matka bojí, můžeme pozorovat jedno z dětí, které ho napodobuje. Doma často nepřímo bojuje s otcem a ve školním kolektivu se snaží vládnout. Matku často lituje, ale nerespektuje jí .

Jednou mi jeden velmi arogantní otec hrdě vysvětloval, že kluka si doma dokáže srovnat, a byl naštvaný, že ve škole se jim to nedaří. Chlapec měl problémy se spolužáky i učiteli. Ano, tam si ho paní učitelka tím způsobem jak otec naznačoval, srovnat nemůže. Může to být jako s tím psem, vychovaného karabáčem. Ten, ve slabé chvíli pak někoho kousne. Doma se otce bojí a kompenzuje si to na jiných ve škole. Chlapec se chová stejně jako táta.

Co naopak příliš dominantní matky, které neukazují dětem respekt a lásku k otci? Otce peskují, usměrňují, ironizují. Ty ženy to dělají z různých důvodů. Někdy ze vzteku, že muž se nechce zapojit, jindy protože jim to vyhovuje. Nemusí se nikým dohadovat. Dělají si to po svém. Jaký to má vliv na děti? Už malé holčičky jsou pak velmi dominantní, hádavé, musejí mít poslední slovo, vyžadují, aby se všechno točilo kolem nich… Chlapečkové mohou odmítat dospět, vyžadují stále servis matky a hoví si tak v matčině péči. I když s ní vnitřně bojují a nectí jí. Je to takové vychytralé chování: „Když jsi tak chytrá, dominantní a všechno zvládneš, lépe než my muži, tak si to dělej sama a povinnosti dělej za mě, tak jako to děláš za tátu.“

Co s tím? Matka musí přibrzdit a zapracovat na své ženské stránce. Otce takové chování jakoby vybízelo: „Tatínku narovnej se a začni být v rodině víc aktivní, nevyklízej prostor.“ Takoví tatínkové mají velmi často nezpracovaný svůj vtah s otcem. Možná to byl agresor a oni se rozhodli, že nikdy nebudou jako táta a tak dělají druhý extrém. Odmítají dětem poskytovat hranice a tím se zříkají své rodičovské zodpovědnosti. Pak to chtějí po systému, po škole. Takoví otcové někdy říkají matce svých dětí.: „To je tvoje výchova“. Tím se sami přiznávají, že se nezapojili.

V obou případech je to o rodičích, kteří jsou nejistí a tak buď řvou a přikazují nebo jsou pasivní.

Jak tedy poskytovat hranice bezpečně? Limitovat můžete dítě, se kterým máte citovou vazbu. Ta se vytváří přirozeně mezi dítětem a rodiči od narození. Když o dítě laskavě pečujete, cítí se s vámi bezpečně. Roste a je schopno od vás přijmout různé limity. To však představuje schopnost rodiče být spolu, ne vedle sebe. Limity tedy vytváří rodiče. Škola pak na toto nastavení jen navazuje. Dítě, které přirozeně nerespektuje rodiče, bude těžko respektovat učitele a v dospělosti pracovní vztahy.

Pokuste se tedy tento čas přijmout jako lupu, která vám ukázala zostřeněji vztahy mezi vámi v rodině a pokuste se je změnit. Vyplatí se vám to!!!