Rozhovor s nemocí

O duchovních a psychických příčinách nemocí, toho bylo napsáno mnoho. Jakým způsobem hledáte duchovní příčiny nemocí? Společně s klientem vedu vnitřní rozhovor s nemocí. Pokud k nám přijde nemoc, je třeba s ní začít komunikovat. Je to stejné jako s neznámým hostem, který nejprve klepe na dveře, a když nereagujeme, tak začne tlouci do oken a pak nám okno vyrazí. Pokud se před ním budeme krýt, a zavčasu s ní nezačneme komunikovat, tak se můžeme ze samého strachu tak ukrýt, že se nedozvíme, že nás přišel varovat, že např. v okolí uniká plyn, nebo hoří, nebo že nám do domu teče špatná voda…. No a my se otrávíme, udusíme, jen proto, že jsme se báli varování toho neznámého souseda – nemoci, vyslechnout a nezařídili jsme se podle toho. Co pak dál, když je něco pojmenováno? Pak přichází Aristotelův výrok: „Kdo není ochoten změnit svůj život, není mu pomoci.“ Je třeba spolupracovat jak s duší, tak i s tělem. Psychoterapie nás obrací do svého středu. Učí nás lépe vnímat své pocity, potřeby, jak ducha, tak fyzického těla. Respektovat své potřeby (strava, pohyb, vztahy, způsob života) je cesta. Vnímavost a laskavost především sami k sobě. Není to sobecké? Vzpomeňme na malé děti a jejich větu „ Já sám/sama.“ Sami touží po své vlastní zkušenosti. A později puberťáci často říkají: „Starej se o sebe, nech mě být…“ Pod tím se skrývá mimo jiné: „neřeš mě, nepřemýšlej za mě, neposuzuj mě … zabývej se sám sebou.“ Obvykle nás láká starat se o druhé, víc než o sebe samé. Když naši pozornost upíráme příliš mimo sebe, přichází nemoc, která nám vezme sílu starat se o jiné a vrátí nás zpátky k sobě. Když se začneme lépe vnímat, můžeme se uzdravit? To je o načasování stejně jako ve vztazích. Např. Když někdo přijde do poradny, až když se od něj partnerka/partner stěhuje, tak s ním mohu najít příčinu rozpadu, pomoci mu najít sebedůvěru, a hlavně změnit jeho nefunkční vzorce chování. Ale to zničené je pryč. Pokud se z toho ponaučím, mohu svůj život opět naplnit. Pokud se na to dívám jako na prohru, mohu se po zbytek života utápět v lítosti. Terapie vede klienta ke změně, tak aby příště, v dalším vztahu, problémy zavčasu dokázal otevírat a řešit je. Vše je otázka času. Nevíme, kolik nám ho zbývá. Jak s nemocí tak bez ní. Proto je třeba naše potřeby příliš neodkládat. Nevíme, zda bude šance je naplnit. Tedy neříkat si, že až dostavíme, tak už budeme spolu, až dodělám tenhle projekt tak budeme mít čas pro sebe. Přesně tak. Pracovat hned teď, každý den, tak, aby všechny mé životní jistoty jsem sytila rovnoměrně.

Co jsou ty jistoty? To na čem stavím. Je bezpečné si pěstovat min 4. Jako nohy stolu. Když se jedna ulomí, tak to další tři v pohodě unesou. 1. rodina, vztah s rodiči 2. profese 3. koníčky 4. přátelé. V průběhu života některé nohy upřednostňujeme, ale pokud to děláme dlouhodobě, můžeme je přetížit. Co je tím myšleno? Můžeme vytvořit na jednu oblast v našem životě tak velký tlak, že to neunese a zlomí se. Tím tlakem bývá naše očekávání. Např.: Náš pocit štěstí začneme stavět jen na partnerovi a zapomeneme, že jsme měli ještě nějaké koníčky, záliby, které nám dělali radost. Nebo naši sebe-hodnotu stavíme jen na výsledcích v zaměstnání (u dětí ve škole) a neřekneme si o podporu a pohlazení doma. To se vždycky vymstí.

Lidé, kteří o sebe pečují, jsou stabilní a druzí s nimi mají pocit klidu a bezpečí.

Takže, chceš- li něco udělat pro své blízké, STAREJ SE O SEBE!